_ - Články

Swdtiag

Sun, 28 Jun 2009 14:56:45 +0200

http://shewasdrinkingteainagarden.blogspot.com/

A je to tady!

skoro

ono toho tam totiž ještě nic moc není

startujeme 1.července

xoxo

ekštra titulek pro chytráky

very easy

a teď bych se vykecávala

klasika

________

Hledá se titulek

Tue, 23 Jun 2009 17:11:40 +0200

No, tak nějak uvažuju o tom, že se přestěhuju.. ještě nevím, ale nechce se mi tu být. Od začátku se tu necítím dobře. Není to ono a mně to vadí. Možná to bude tím, že já už nejsem Ona. Čím dál tím víc si uvědomuju, jak jsem se změnila. K horšímu? K lepšímu? Nevím to já, neví to nikdo. Nikdo si nevšiml. Chápete- nechci fňukat, jak mi nikdo nerozumí, ale.. je to tak. Potřebuju někoho, na koho se stačí podívat a prostě ví. Kdo mě bude znát líp než znám já samu sebe. Stará ohraná písnička, ale pořád má šťávu. Chci a chci. Ach. Ach jo. Chci začít pěkně od začátku, uspořádat si život, myšlenky, city, sny, priority.. A když o tom tak přemýšlím, možná ještě nakonec budu stylová- začnu Prvního Července! Yeah. Někdy v té době očekávejte odkaz (a nebo ne a v tom případě jsem mrtvá v důsledku zatím nepředvídatelných událostí). Mňau.

Don´t touch me

Tue, 09 Jun 2009 16:59:29 +0200

Teď - a myslím tím právě TEĎ - vůbec nemám náladu, na všechno, cokoliv, kohokoliv. Spala jsem až do oběda (zapekla exkurzi o ničem) a TEĎ zkrátka nevím. Nevidím v ničem smysl. TEĎ prostě NE. Zbývá už jen pár dní do prázdnin, mohla bych si někam nakreslit křídové čáry a postupně je mazat, ale.. jo,smysl. Není. Potřebuju citoslovce brblání (takovéto při foukání do brčka v pití). Brlblybrbly. Asi tak. Chtěla bych mít o b r ovskou knihovnu přes celou stěnu. Jíst na dřevěné podlaze Granko z krabice a vyfotit to polaroidem. Snímek potom nalepit vedle těch všech milionů na další stěnu. Tvářit se nevrle při zvuku zvonku o dveří. Chvíli otálet a pak otevřít. Nechat se obejmout a. a. A. Zemřít? Ne bez vyčištěných zubů. Už zase jsem nespokojená. Tenhle den není z těch, kdy miluju svůj život. Tenhle den není z těch, kdy se usmívám a bezstarostně se vypisuju. Chci už mít těžký život vysokoškoláka. Být pryč odsud. Daleko. Moc moc daleko. Ale nechci odejít. Opustit všechno. Dnes mi stačilo otevřít oblíbenou dětskou knížku a vybavit si všechny ty pocity, vůně, přání a situace, minulost. Chtěla bych říkat dokola potichu Honey honey, let me go. Oooh, bože, co je tohle zase za náladu. Silence silence. Špendlík na podlaze. Jehla v kupce sena. Nit zubní. Ou. Ignorace, prosím.

Mon Dieu

Sat, 30 May 2009 18:34:35 +0200

Dost dlouho se mi dařilo vyhýbat se všelijakým nákazám a chorobným stavům, ale jak už to tak bývá, nic není věčné. Ma mére tvrdí, že si za to můžu sama, jelikož jsem nechodila dostatečně oblečená (člověk by řekl, že tohle by měla tvrdit o někom, kdo na sobě v tom horku, které bylo, neměl zhola nic a ne o Mně, která se pařila v nyny šatičkách a šla bosa po ulici). Ale já vím, že je to osud. No fakt. Přišla na mě řada, tak co nadělám. Holt si zase budu muset odbýt to období, kdy si připadám, jako bych měla stokilovou hlavu. Pořád jen smrkám a doslova na to kašlu. Je to na nic, protože v tomhle stavu se dá dělat opravdu jen to nic. A to máme jet na konci příštího týdne na výlet. Počítám s tím, že budeme přes noc venku, ale jak máme být nenápadný, když se do nočního ticha budou neustále ozývat podivné odporné děsivé zvuky "Hepčí!"? No nevím. Ale třeba se mi zítra udělá zázračně dobře, abych v pondělí mohla naklusat do školy a třeba si napsat z matiky. Stereometrie je odporná (kam se hrabe "Hepčí!")a to jsem si dřív dokonce myslela, že s mou prostorovou představivostí to není zas až tak zlé. Je. Co se týče Garpa, jsem už skoro v polovině. To je úspěch, ačkoliv jiné knihy bych už touto dobou měla dávno přečtené. Ovšem klasika se musí číst pomalu. Zvlášť, když každé dvě vteřiny děláte "Hepčí!". Musím ale uznat, že sedět u počítače zachumlaná v peřině je vlastně docela fajn. Plus nikdo vás do ničeho nenutí, leda tak zapíjet prášky a měřit si teplotu. Plus vůbec nemám chuť k jídlu. No fakt. Uznávám, tohle je hodně divný, ale zkuste tomu věřit. Včera večer se mi dostala do ruky Milka s celými ořechy, tak jsem ji zkusila a.. necítila jsem ji. Dámy a pánové, ztratila jsem požitek z jídla. Zrovna když je plná lednice. To je konec. Tak Hepčí vespolek.

Chtělo by to mraky, jinak to nedočtu

Sun, 24 May 2009 17:49:00 +0200

Takový balkón je fajn věc. Například v zimě si na něm po chumelenici můžete soukromě postavit minisněhuláka a skladovat tam harampádí. Což se hodí, protože třeba hrábě obvykle nejsou kam dát a v koupelně by moc parády nenadělaly. Navíc existuje značné riziko záměny s hřebenem. Včera jsem si tak chvíli prohlížela můj chaotický pořádek na stole a pak mi zrak padl na onu květinovou tašku (ano, na tu, která je vhodnější spíše pro nákup zeleniny než skladování knížek.. to mi připomíná, že bych si dala celer. No fakt.). Udělala jsem jeden váhavý krok. Poté druhý. Třetí. Nečekejte žádné dramatické zvraty, prostě jsem k ní došla, zavřela oči, zalovila v ní rukou a vytáhla Svět podle Garpa. Zaúpěla jsem a položila ji na stůl. Tady je tvý nový místo, holka, tebe prostě přečtu. A taky že jo. Sedla jsem si na balkon a nechala sluneční paprsky, aby se vysmály mým nohám alá tvaroh. Nasmály se dost a dělaly mi naschvály. Odrážely se od bílých stránek tak, že jsem to po třech kapitolách musela dočasně vzdát a slepá se odebrat dovnitř, abych si udělala špagety (s rajčaty a bazalkou, mmm). V noci jsem pak nemohla spát. Zdálo se mi, kterak se vzbouřily všechny mé tkaničky a snažily se mě donutit skočit z okna rovnou do Seiny. Seina sama o sobě by mi tak nevadila, ale ani ve snu jsem se nedokázala přinutit skočit někam, kde plavou sešity popsané chemickými rovnicemi. Možná ten celý sen byl úplně jinak, ale dle mých zápisků v sešitě s názvem "Zdálo se mi" jsem to pochopila právě takhle. Dnešní parné dopoledne jsem strávila v chladivých prostorách nákupního centra. A úspěšně! S velkou slávou jsem si domů dovezla bundu (obyčejnou, leč i kapku stylovou a hlavně pohodlnou) a dvě trika (bílé s černou namalovanou mašlí a šedé s velkým zeleným peace znakem). Mám radost, ať žije materialismus. A MOŽNÁ budu mít na červenec brigádu v New Yorkeru, ale to se ještě uvidí. Hlavně nechci celé prázdniny sedět doma. Určitě bych chtěla jeden den jet do Plzně za Ajwbi a uskutečnit naše shop plány. Určitě bych chtěla na MFF do Varů. Určitě na Shakespearovské slavnosti. Když to dobře dopadne, půjdu s T a H na koncert v mém úžasném městě (100°C, Airfare atd atd) a potom v jejich na Billa. A určitě bych chtěla setrvat v mé dobré náladě. Jak tak zírám na tu vymetenou oblohu, ani dnes to nevypadá na balkónové vysedávání, leda že bych opravdu moc chtěla oslepnout. Na druhou stranu- byla bych dobrá Esmeralda. Slepá a s oblibou v zelených věcech. Až na žáby, papriky a hrábě.

Systém a jahody (existuje možnost, že to spolu souvisí?)

Wed, 20 May 2009 15:55:46 +0200

Nemůžu se ubránit pocitu, který mi svou silou zvedl nohy na stůl, donutil mě i přes odpor (haha) sníst další zmrzlinu a přiměl můj mozek zapomenout na vše co se jen dalo. Mám své mánie i deprese, ale spíš by se dalo hovořit o čilosti a lenosti. O víkendu jsem vstala UŽ v 9, dala si studenou (!) sprchu, posnídala jahody, udělala nový systém ve svých pohořích knih -na stole mám rozečtené různých žánrů, takže si budu vybírat podle nálady; vedle postele mám Marie Claire a Cosmopolitan (opravdu kvalitní četba, musím říct.. zvlášť když potřebujete vědět, co dělat, když vás podvádí a jak zkombinovat bílou košili s co největším počtem dalších kusů oblečení); ve velké kytkované tašce vhodné spíš na nákupy zeleniny mám ty, které bych už měla vrátit, ale ještě si říkám, že jsem přece zdatný čtenář a nějaká náročnější bichlička mě nerozhodí a své oblíbené srdcovky přečtené i několikrát mám tak různě, abych se musela vybičovat k nějaké činnosti a alespoň hledat. Co se týče chodu mého života, jako obvykle se neděje nic o čem by stálo za to informovat svět. Mám se zkrátka dobře a ať už je to třeba jen důsledek intezivního vsugerovávání si, jsem ráda. Dnes mám volný den, jelikož je maturitní týden a s volnem přišla řada na druháky. Děsně se těším na pátek, protože na výtvarce budeme pokračovat v oleji a mě to baví. Jen jsem pak vždycky naštvaná, že dvě hodiny mají jen 120 minut, nikdy se mi nechce zase vyplachovat štětce a musíme končit zrovna v tu chvíli, kdy namíchám nejlepší odstín. No. Trochu jsem to tu změnila, aspoň na chvíli jsem spokojená. Moc se mi nechce psát, což trvá už dlouho, ale asi je to lepší než dělat day by day rozpis každé minuty. Jdu si dát další jahody ve společnosti Woodyho Allena. Vzala bych si ho, kdyby byl tak o padesát let mladší.

Čekání na zázrak

Sat, 09 May 2009 19:23:46 +0200

Nic zvláštního. Ze včerejších hrozivě vypadajících černých mraků se nevyklubalo nic víc než obyčejná bouřka. Banány v mikrovlnce nebouchly, jen teď nejdou seškrábnout z talíře. Zvykla jsem si na kalhoty a výjimečně je nebudu reklamovat. Čekám až bude úplné sucho, neboť bílé textilky do bláta je holý nerozum. Tenhle týden jsem byla ve škole jen dva dny, z čehož vyplývá, že mi ubývá dnů, které bych měla využít k záchraně malé katastrofy tohoto pololetí. Dočetla jsem Rozbřesk, ne bez slz, ne bez kousání se do ruky/rtu, ne bez smíchu, ne bez špatného pocitu, že si budu muset počkat na pětku, ne bez snění, ne bez tužby po EC. Měla bych začít dělat ČD a to ihned, nebo si pak poslední večer před odevzdáním upíšu ruku. Ve čtvrtek jsem byla v Plzni s velkým očekáváním, které se nenaplnilo. Opravdu nevím jak to dělám, že si ze všech těch stojanů s hadrama nedokážu vybrat. Nejspíš si něco budu muset spíchnout sama. To tak. Aspoň že mám pár nových placek, to potěší vždycky. Čím dál častěji se vyskytují lidé, kteří se se mnou chtějí seznámit a mají mě za úžasnou. Čím dál častěji je posílám do háje. V úterý zase pojedu do Prahy a pro jistotu nechám očekávání doma. A užiju si to. Neumím si udělat rovný linky. Možná proto, že mám půlmetrovou tužku, která má navíc jeden konec bílej a vůbec ho nepotřebuju. Šlo by to ustřihnout? Už zase bych si dala Kofilu. Teď jsem si vzpomněla, že jsem byla chytrá. S Avonem přijdou i minilinky. Teď mi došlo, že je to vlastně úplně jedno. Měla bych raději mlčet než tohle, já vím. No tak smůla. Asi si půjdu pustit hudbu/film/plyn, zavřu oči a usnu. Probudím se ve snu, který se mi zdál dnešní noc a tam už zůstanu. Nesedí mi to tady, netuším proč, ale je to tak. Není to ono a já nevím, co tady chybí. Možná já. Těžko říct, jestli se vrátím, jestli to vůbec ještě jde, jestli se má kdo vrátit. Možná je to jen nová kapitola. A jak říká naše pp- teprve po přečtení prvních šedesáti stran můžete říct, zda-li jste schopni číst dál, nebo ne. A tak si tady prostě asi čekám na tu šedesátou stranu.

Okolo třešně

Sun, 03 May 2009 15:28:34 +0200

Vždycky se mi strašně líbil květen. Ani možná ne tak květen, jako spíš to slovo. Dřív jsem se chtěla jmenovat Květa, mít v květnu narozeniny a bydlet na louce. Teď se chci jmenovat Alžběta/Cecílie/Rozálie/Klára, nemít narozeniny (ale i přes to být stále Vodnář) a bydlet na louce v Paříži. Zas tak moc se toho nezměnilo. Občas si říkám, jestli pořád budu taková. Prostě.. prostě taková. Jestli budu stejně myslet, mít ráda stejný věci, stejně se tvářit v určitých situacích, chtít to samý co teď. Odpověď je složitá. Třeba proto, že sama nevím, co teď chci. Snažím se definitivně ukončit jednu kapitolku svého života, ale vyrvat si to ze srdce úplně nemůžu. Kdybych totiž zapomněla, mohlo by se příště stát, že bych byla znova husa. A nechci zapomenout ani na to co všechno bylo. Rok plus pár měsíců jsem měla svázaných v podstatě jen okolo toho jednoho. Už průběžně jsem pomalu otevírala oči, mžourala, cvaklo mi to, ale pořád tu nebyla ta pomyslná třešnička na dortu, která mě probudila. Třešeň přišla a teď.. teď si připadám až moc dobře. Jsem volná, svobodná. Sama se sebou. Můžu se otevřít novým věcem, překopat si to v hlavě, začít na sobě pracovat. Jenže já nevím. Pořád dokola se dívám na Twilight, brečím, směju se sama sobě a sním. Zase jsem husička, jenom trochu jinak. Nejsem zcela spokojená. V pátek jsem absolvovala veleúspěšné nákupy. Kounečně jsem sehnala fialové a černé kalhoty a vážně se mi líbily. Teď na nich ale vidím jen chyby. Tak můžu být alespoň nadšená z vysokých bílých tenisek se zelenými tkaničkami. Ať žije Baťa. Ať žije jaro. Ať žije Život, Vesmír a vůbec.

Nejtěžší je titulek

Mon, 27 Apr 2009 18:21:33 +0200

Je to.. divné, spíše neuvěřitelné, docela směšné, zvláštní a rozporuplné, ale.. minulý týden jsem si prošla jedním z nejhorších dnů v mém životě a teď je mi vážně fajn. Možná dokonce tak jak už dlouho nebylo. Nevím čím to je. Možná jsem konečně otevřela oči. Ono přece všechno zlé je k něčemu dobré, že? Netvrdím, že jsem úplně v pohodě. Ne. To ne. Spíš už mě jen přešla ta hysterická fáze, kdy jsem se svalila do trávy a šíleně se smála. Bylo to.. šokující? Hledám to správné slovo, ale nenacházím. Trochu jako tvrdá rána. Něco co absolutně nečekáte. Něco co si odmítáte připustit. Něco co vás srazí na dno. Ale když kolem sebe máte ty správné lidi a dokážete v sobě najít ještě nějakou sílu, je docela hezké pak zjistit že se smějete, na nic nemyslíte a je vám prostě dobře. Tímto bych chtěla poděkovat všem. Všem mým drahým. Vážně platí to o tom, koho v nouzi poznáte. Oni budou vědět. Nemusím je snad ani jmenovat. Nejsem tak silná, jak si myslíte. Bez vás bych nebyla.

Mimo jiné- písmenková krize platí. Chuť přijde vždycky, když jsem odtud daleko. Tudíž teď jsem se vážně přemohla a už se nemůžu dočkat, až si vezmu knížku a půjdu si sednout ven. Do trávy. Protože je krásně a mám se fajn. Jen škoda, že pampelišky barví. A že večer padá rosa a začíná být zima. A že nemám moře času. Čas jsou peníze. Dnes jsem si konečně koupila fialovou palestinu. Škrtám asi tak 59 minut čtení. Ou.

Plus bonus- pokud má někdo Facebook a vehementně touží po tom, mít mě v přátelích, nechť zanechá svůj mail v komentářích. Toť vše. Zatím mizím.

Alespoň něco

Sat, 18 Apr 2009 22:06:52 +0200

Nikdy jsem nechtěla ztratit se. Sama sobě, někde daleko v nekonečnym časoprostoru, v dálkách kam se nikdy nedostanu, nechtěla jsem chodit po prázdných šedivých ulicích a dokonale tam zapadat, zatímco si moje já udělalo výlet. Poslední dobou jsem se měla docela fajn. Vážně. Dokázala jsem se smát. Vlezlo na mě jaro a podle toho to taky vypadalo. Ležely jsme na trávě a šmírovaly s M novinovým dalekohledem dva cucáky na lavičce. A řehtaly se. Nemyslely. Jenom si užívaly čokoládu a krásné počasí. Výsledek: mám nohy spálené od kotníků po kousek nad koleny, ruce po lem rukávů trička a plus nos a tento článek. A jinak? Jinak nic, nic a dvakrát a třikrát a ležatá osmička. Panebože, ta naše osmička, kam jsme to daly hlavu.. ne hlavu, srdce. Chceme naše sdrce zpátky! Jsme přece ženy jednadvacátého století, emancipované a naprosto nezávislé. Nechceme lásku, nechceme trpět, nechceme toužit po nesplnitelných snech.. už ne. Už ne. Ne. Prostě ne. Co je na tom tak těžkého. Jen dvě písmena. Když chce kuřák přestat kouřit, taky to doopravdy musí chtít on a ne se jen spoléhat na náplasti. Tak proč mi to nejde? Proč jsem pořád tak.. jednostranná? Vstávám s tím, přežívám s tím ve škole, přemýšlím o tom večer, sním s tím v noci.. jak moc pitomá já dokážu být. To skoro vypadá, jako kdybych nechtěla přestat.. ovšem to si nesmím připustit.

Menší děsběs

Mon, 13 Apr 2009 16:10:19 +0200

Tak nevím. Už po několikáté jsem klikla na Nový článek. Ale vždycky to skončilo u výběru prvního písmene. Není zase takový problém začít, teď je problém pokračovat. Nejde mi to. Netuším co se to děje. Opravdu. Tohle ani není takovéto netuším, ale v hlubi duše tuším, jen to nechci dát ven. Teď v hloubi spím. Pořád spím. Mám jen otevřené oči, to je všechno. Nemyslím. (A stejně mi neni nejlíp.) Možná by se chvílemi dalo říct i necítím. (A stejně to bolí.) Venku je nádherně. A mně se to líbí. Astejně chci podzim. Chci bláto, ikdyž nechci. chci aby strašně moc pršelo, aby člověk při pohledu z okna svraštil obočí a šel zpátky do postele. Chci se probudit. Žiju, ale ne tak jak bych chtěla. Neuvědomuju si, neprožívám tak jak bych chtěla. Jako kdyby mu tu moje Já nechalo jen tuhle schránku a odletělo si pryč, bez vzkazu s vysvětlením a termínem návratu. Nic. Ale i přes to všechno na mě leze jaro. Totálně. A nejen na mě. Takže se nemůžeme divit, že když se sejdou dvě holky conanělezejaroazarokužbudoudospělýcožjeneskutečněděsíalezároveňsenatosvýmzpůsobemtěší, tak čtyři hodiny probírají jen čokoláduchlapyklukypányčokoládujídlochlapyatp. Děsběs. Nevím ani, co mám dělat tady. Nemám dořešené rubriky, nejsem schopna vymyslet a zrealizovat nějaký normální design, o psaní článků ani nemluvím. Jsem zkrátka v útlumu. No, třeba se to zlepší. Zítra se jde zase po dlouhé době do školy, takže budu muset zapnout. Jestli je co.

O čem všem jsem mluvit nechtěla

Wed, 01 Apr 2009 16:53:50 +0200

Nějak se mi nedaří pochytat slova a svázat je do něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo věty s hlavou a patou. Ne že by mi to někdy zcela šlo. Ani nemám potřebu psát, píšu si v hlavě, neustále, jenom to pak zapomínám. A taky bych si potřebovala popovídat. Místo psaných slov chytit mou občasnou povídací náladu, sednout/lehnout si někam do trávy a jen tak mluvit. Jen tak. Nebo zajít na čokoládu. Jako v pátek. Šla jsem s T a H do Dm pro pšeničný kolečka. A zbývalo ještě pár hodin, než začne kino. Tak se šlo do Jacka. Na čokoládu. A zažila jsem déjà vu. Ale o tom se mi mluvit nechce. Seděly jsme pěkně v rohu a předstíraly, že T je muž. Kéž by byla. Seděla jsem na židli. No vážně. Vybrala jsem si sama a zrovna to byla ona. Notyvole. Náhoda, ale i tak obnovila ten hlodavý tísnivý pocit. Zrovna t a h l e židle. Ne že by to něco znamenalo. No nic. Zase si budete stěžovat, že nevíte o co jde. Buďte rádi. Vážně. No a pak jsem šla s H do kina. Na Stmívání. Musela jsem dodržet to, co jsem si slíbila. Musela jsem na to jít. Prostě musela. Poloprázdné kino je silný výraz. Dohromady by se z nás všech tam zaplnily asi tak tři řady. To mi plně vyhovovalo. Mohla jsem si tak užívat nerušený pohled na Edwarda. Eda, Eda, Eda! Třikrát běda, kolik šílenství kvůli jedné fiktivní postavě. Ikdyž co si budeme povídat, Patizón je nepřekonatelný sám o sobě. Zvlášť když nám po škole chodí jeho v podstatě dvojník. Ouu. A můžu říct, že vím jaké to je, když vás ten dvojník objímá. Ale o tom taky mluvit nechci. Ne, nechci. Nechci! Zkrátka a dobře, během těch dvou twilighthodin jsem zemřela tolikrát, že se vážně divím, že tu ještě sedím. A brečela jsem jenom třikrát. Ano, teď je ta chvíle, která si žádá o potlesk. Ani jsem cestou na bus neskočila o auto. A moc pěkně jsme si s H popovídaly. Teda, mluvila jsem hlavně já. A výjimečně to nebyl monolog. Pronáledující mě scény z filmu. Pořád. V hlavě mi zní ta hudba. Ten zpěv. Jeho. I jeho. Sakra! Je to fenomén, mánie, davové šílenství. A já tyhle věci nemusím. A já jsem teď taky propadla. Po třech přečtených knihách a litrech slz tomu ani nemůže být jinak. Ale o tom mluvit taky nebudu. Možná bych teď měla vstát a vrhnout se na ty desítky knih, které jsem si zase v sobotu odnášela z knihovny. Musela jsem vypadat jako nákladní velbloud. Alenku v říši divů už mám za sebou. Spoustu věcí už mám za sebou. I sebe nechávám za sebou. Kolik je toho ale ještě přede mnou.. o tom taky ne. Nic jsem neřekla.

Kombinace komplikací

Tue, 24 Mar 2009 20:14:19 +0100

Vážně je těžké nevěřit na zákon schválnosti. Dnes ráno jsem opět (mírně) zaspala a při tom spěchu (málem) vypustila duši (rada, jakou nenajdete ani v Brawu- Ranní sprint po trase s překážkami v podobě milionu schodů směrem nahoru se nedoporučuje pro osoby: s nedostatkem spánku/ s neschopností ráno si udělat kafe/ s minimální fyzickou kondicí/ s limitem zdolání trasy v rozmezí 10-15sec= než ujede autobus/ se sklony k ranní rozmrzelosti/ s kombinací těchto záporných symptonů prozrazujících neoblíbenou denní dobu dotyčné osoby). A hádejte, co na to autobus. Fň je správně- měl zpoždění (tudíž si osoba s kombinací záporných symptonů prozrazujících neoblíbenou denní dobu mohla stihnout vydrhnout zubní pastu na ruce, vyčistit boty od bláta, popřípadě udělat to kafe, kdyby jí ten krám pitomej pojízdnej dal vědět). Aby ubyla jedna záporná vlastnost, rozhodla jsem se udělat si aktivnější procházky. Respektive zavést běhánky. Třikrát týdně s P. podél řeky na přírodním terénu, kde nejsou schody. A hádejte, co na to počasí. Bž je správně- no pardon, ale já ve sněhu vážně běhat nebudu. Abych měla co na práci a nějaký tzv. koníček, rozhodla jsem se, že bych mohla začít chodit na keramiku a zabít tak dvě mouchy jednou hlínou- vypustit z klece svou fantazii a nechat ji, ať se vyřádí a následně si krátit večery vyšťouráváním zbytků hmoty zpod nehtů. Nádhera. A ještě bych tam mohla běhat. A pak že nejsem chytrá. A hádejte, co na to zárodek sklerózy v mém mozku. Omg je správně- už jsem v pokročilém stadiu a každé úterý tam zapomínám zajít. Takže si budu muset počkat, až se naučím vstávat s budíkem, začne opravdové jaro a seženu prášky na paměť. Nebo aspoň oříšky, ty jsou prej taky dobrý.

První jarně páteční

Sat, 21 Mar 2009 17:37:43 +0100

Obvykle první jarní den je dnes ve skutečnosti již druhým a já mám letní pocit, ačkoliv toužím po podzimu. Jsem rozmazlená. Málokdy se úplně spokojím s tím co mám. Jsem zmlsaná. Chci toho moc a ještě víc. A kdo chce moc, nemá nic. Tohle moudro si pamatuju z večerníčků o Krakonošovi, jež dodnes zůstává jedním z nejoblíbenějších. Otázka je proč, měla bych z něj mít spíš psychické následky-posttrauma- při úvodní znělce jsem jako malá utíkala do chodby a zacpávala si uši. Ale zpátky do přítomnosti. Včerejší páteční odpoledne bylo náročné, opět se ve mně probudil ten hlodavý pocit osamění. Dříve to tak bylo stále, jela jsem autobusem domů a cítila se mizerně, nic zvláštního mě nečekalo a já si myslela, že mi něco utíká a měla bych něco udělat, ale ve skutečnosti mi spíš utíkalo to, co bych pro to udělat měla. Poslední dobou tyhle stavy poměrně zmizely, a to z jistých důvodů, jež zaplnily můj páteční čas a to ještě pro mě asi tím nejlepším možným způsobem, který tady ale nebudu rozmazávat. Postačí vědět, že občas bývám i šťastná. Ale i to mělo svůj výpadek a já najednou pocítila zvláštní smutek. Na chvíli mě odreagovala Hvězdná brána (moje oblíbená televizní blbina) a poté kafe, jenže to chtělo další náplast, a tak jsem brnkla P. a čekala do pěti, než se pro mě staví a vydáme se na večerní procházku městem i s Kofilou a sáčkem Haribo. Nepopírám, že jsem do svého města blázen, ale nic se tady neděje. Za celý ušlý kilometr jsme nepotkaly ani jednoho člověka, což nám později vynahradil neonový úchyl se zářivě zelenou bundou, volající: "Hééj, čtyři holky proti mě.". Zajímalo by mě, jestli my dvě spolu vypadáme vážně tak mohutně. Ne! Šly jsme po takové napůl polní cestě a okamžitě uhnuly do bahna a suché trávy. "Já vám neublížím, děvčata. Já pospíchám domů." A povídal něco o tom, že jde pozdě a že to zas bude cirkus. To byla jediná událost, která nám narušila cestu. Jinak se dalo pouze uvažovat o tom, jak asi vypadá západ slunce za kopcem, když tady jde vidět jen směsice fialovomodrooranžovorůžovozlaté barvy nebe. Promrzlá jsem se vrátila domů, zkoukla Ranč U Zelené sedmy (další o.t.b.) a šla se oddávat spánku. Po dvouhodinovém přehrávání oblíbené hudby jsem zahodila sluchátka a rychle usnula. Tak skončil můj další den ze série stereotypu, ale tentokrát mi ta nuda ani nevadila a dokonce vím proč. Mám totiž své plány a jestli je dodržím, mohlo by se stát, že to všechno nabere nový, snad lepší, směr.

Fantastic posing greed

Tue, 17 Mar 2009 11:07:48 +0100

Někdy je zbytečné ptát se proč. Někdy se prostě něco stane a nikoho ani nenapadne se nad tím pozastavit. Kupříkladu každé ráno vyjde slunce. A večer zase zapadne. Vsadím se s váma o karamelovou Milku, že většina populace nesedí v těch chvílích u okna a nehloubá nad zázraky přírody, Velkém třesku, smyslu života atp. (kdybych se považovala za většinu populace, to by byla jiná věc). Nikoho příliš nezajímá, proč nestačí Persil Gold, ale je potřeba, aby přišel Persil Gold Plus a spasil tak naše špinavé životy. Jednou se nebudeme dívat na filmy o Spidermanovi, ale o pracím prášku a nikotinových náplastech. A extra velkých kouscích jahod v jogurtu. Snad se toho nedožiju. Přece jen, náplasti nemají svaly, modré oči a nelítají si po velkoměstě. Opravdu nechápu, proč se vždycky dostanu úplně někam jinam, než jsem chtěla. No, zkrátka jsem tady. A nejen tam, kde jsem chtěla být. Tady jsem teda moc být nechtěla. Tam jsem byla už skoro rok a zvykla jsem si. Jeden dva články za měsíc a bylo to fajn. Nastává ta chvíle, kdy je zbytečné ptát se proč. Osobní důvody. Za ta dvě slova se dá nacpat tolik věcí a strávit život přemýšlením o tom skrytém významu myslím nemá cenu. Myslím, tedy jsem. No a já sakra jsem. Tady. A pokud mě nepřepadne Persil, asi nějakou dobu ještě budu. A abych nezapomněla, lámat si hlavu nad url taky nezkoušejte. Fantastická nenasytná póza. Citová záležitost. Možná to jednou vysvětlím.