Květen 2009

Mon Dieu

30. května 2009 v 18:34 | Mau |  Blahs
Dost dlouho se mi dařilo vyhýbat se všelijakým nákazám a chorobným stavům, ale jak už to tak bývá, nic není věčné. Ma mére tvrdí, že si za to můžu sama, jelikož jsem nechodila dostatečně oblečená (člověk by řekl, že tohle by měla tvrdit o někom, kdo na sobě v tom horku, které bylo, neměl zhola nic a ne o Mně, která se pařila v nyny šatičkách a šla bosa po ulici). Ale já vím, že je to osud. No fakt. Přišla na mě řada, tak co nadělám. Holt si zase budu muset odbýt to období, kdy si připadám, jako bych měla stokilovou hlavu. Pořád jen smrkám a doslova na to kašlu. Je to na nic, protože v tomhle stavu se dá dělat opravdu jen to nic. A to máme jet na konci příštího týdne na výlet. Počítám s tím, že budeme přes noc venku, ale jak máme být nenápadný, když se do nočního ticha budou neustále ozývat podivné odporné děsivé zvuky "Hepčí!"? No nevím. Ale třeba se mi zítra udělá zázračně dobře, abych v pondělí mohla naklusat do školy a třeba si napsat z matiky. Stereometrie je odporná (kam se hrabe "Hepčí!")a to jsem si dřív dokonce myslela, že s mou prostorovou představivostí to není zas až tak zlé. Je. Co se týče Garpa, jsem už skoro v polovině. To je úspěch, ačkoliv jiné knihy bych už touto dobou měla dávno přečtené. Ovšem klasika se musí číst pomalu. Zvlášť, když každé dvě vteřiny děláte "Hepčí!". Musím ale uznat, že sedět u počítače zachumlaná v peřině je vlastně docela fajn. Plus nikdo vás do ničeho nenutí, leda tak zapíjet prášky a měřit si teplotu. Plus vůbec nemám chuť k jídlu. No fakt. Uznávám, tohle je hodně divný, ale zkuste tomu věřit. Včera večer se mi dostala do ruky Milka s celými ořechy, tak jsem ji zkusila a.. necítila jsem ji. Dámy a pánové, ztratila jsem požitek z jídla. Zrovna když je plná lednice. To je konec. Tak Hepčí vespolek.

Chtělo by to mraky, jinak to nedočtu

24. května 2009 v 17:49 | Mau |  Blahs
Takový balkón je fajn věc. Například v zimě si na něm po chumelenici můžete soukromě postavit minisněhuláka a skladovat tam harampádí. Což se hodí, protože třeba hrábě obvykle nejsou kam dát a v koupelně by moc parády nenadělaly. Navíc existuje značné riziko záměny s hřebenem. Včera jsem si tak chvíli prohlížela můj chaotický pořádek na stole a pak mi zrak padl na onu květinovou tašku (ano, na tu, která je vhodnější spíše pro nákup zeleniny než skladování knížek.. to mi připomíná, že bych si dala celer. No fakt.). Udělala jsem jeden váhavý krok. Poté druhý. Třetí. Nečekejte žádné dramatické zvraty, prostě jsem k ní došla, zavřela oči, zalovila v ní rukou a vytáhla Svět podle Garpa. Zaúpěla jsem a položila ji na stůl. Tady je tvý nový místo, holka, tebe prostě přečtu. A taky že jo. Sedla jsem si na balkon a nechala sluneční paprsky, aby se vysmály mým nohám alá tvaroh. Nasmály se dost a dělaly mi naschvály. Odrážely se od bílých stránek tak, že jsem to po třech kapitolách musela dočasně vzdát a slepá se odebrat dovnitř, abych si udělala špagety (s rajčaty a bazalkou, mmm). V noci jsem pak nemohla spát. Zdálo se mi, kterak se vzbouřily všechny mé tkaničky a snažily se mě donutit skočit z okna rovnou do Seiny. Seina sama o sobě by mi tak nevadila, ale ani ve snu jsem se nedokázala přinutit skočit někam, kde plavou sešity popsané chemickými rovnicemi. Možná ten celý sen byl úplně jinak, ale dle mých zápisků v sešitě s názvem "Zdálo se mi" jsem to pochopila právě takhle. Dnešní parné dopoledne jsem strávila v chladivých prostorách nákupního centra. A úspěšně! S velkou slávou jsem si domů dovezla bundu (obyčejnou, leč i kapku stylovou a hlavně pohodlnou) a dvě trika (bílé s černou namalovanou mašlí a šedé s velkým zeleným peace znakem). Mám radost, ať žije materialismus. A MOŽNÁ budu mít na červenec brigádu v New Yorkeru, ale to se ještě uvidí. Hlavně nechci celé prázdniny sedět doma. Určitě bych chtěla jeden den jet do Plzně za Ajwbi a uskutečnit naše shop plány. Určitě bych chtěla na MFF do Varů. Určitě na Shakespearovské slavnosti. Když to dobře dopadne, půjdu s T a H na koncert v mém úžasném městě (100°C, Airfare atd atd) a potom v jejich na Billa. A určitě bych chtěla setrvat v mé dobré náladě. Jak tak zírám na tu vymetenou oblohu, ani dnes to nevypadá na balkónové vysedávání, leda že bych opravdu moc chtěla oslepnout. Na druhou stranu- byla bych dobrá Esmeralda. Slepá a s oblibou v zelených věcech. Až na žáby, papriky a hrábě.

Systém a jahody (existuje možnost, že to spolu souvisí?)

20. května 2009 v 15:55 | Mau |  Blahs
Nemůžu se ubránit pocitu, který mi svou silou zvedl nohy na stůl, donutil mě i přes odpor (haha) sníst další zmrzlinu a přiměl můj mozek zapomenout na vše co se jen dalo. Mám své mánie i deprese, ale spíš by se dalo hovořit o čilosti a lenosti. O víkendu jsem vstala UŽ v 9, dala si studenou (!) sprchu, posnídala jahody, udělala nový systém ve svých pohořích knih -na stole mám rozečtené různých žánrů, takže si budu vybírat podle nálady; vedle postele mám Marie Claire a Cosmopolitan (opravdu kvalitní četba, musím říct.. zvlášť když potřebujete vědět, co dělat, když vás podvádí a jak zkombinovat bílou košili s co největším počtem dalších kusů oblečení); ve velké kytkované tašce vhodné spíš na nákupy zeleniny mám ty, které bych už měla vrátit, ale ještě si říkám, že jsem přece zdatný čtenář a nějaká náročnější bichlička mě nerozhodí a své oblíbené srdcovky přečtené i několikrát mám tak různě, abych se musela vybičovat k nějaké činnosti a alespoň hledat. Co se týče chodu mého života, jako obvykle se neděje nic o čem by stálo za to informovat svět. Mám se zkrátka dobře a ať už je to třeba jen důsledek intezivního vsugerovávání si, jsem ráda. Dnes mám volný den, jelikož je maturitní týden a s volnem přišla řada na druháky. Děsně se těším na pátek, protože na výtvarce budeme pokračovat v oleji a mě to baví. Jen jsem pak vždycky naštvaná, že dvě hodiny mají jen 120 minut, nikdy se mi nechce zase vyplachovat štětce a musíme končit zrovna v tu chvíli, kdy namíchám nejlepší odstín. No. Trochu jsem to tu změnila, aspoň na chvíli jsem spokojená. Moc se mi nechce psát, což trvá už dlouho, ale asi je to lepší než dělat day by day rozpis každé minuty. Jdu si dát další jahody ve společnosti Woodyho Allena. Vzala bych si ho, kdyby byl tak o padesát let mladší.

Čekání na zázrak

9. května 2009 v 19:23 | Mau |  Blahs
Nic zvláštního. Ze včerejších hrozivě vypadajících černých mraků se nevyklubalo nic víc než obyčejná bouřka. Banány v mikrovlnce nebouchly, jen teď nejdou seškrábnout z talíře. Zvykla jsem si na kalhoty a výjimečně je nebudu reklamovat. Čekám až bude úplné sucho, neboť bílé textilky do bláta je holý nerozum. Tenhle týden jsem byla ve škole jen dva dny, z čehož vyplývá, že mi ubývá dnů, které bych měla využít k záchraně malé katastrofy tohoto pololetí. Dočetla jsem Rozbřesk, ne bez slz, ne bez kousání se do ruky/rtu, ne bez smíchu, ne bez špatného pocitu, že si budu muset počkat na pětku, ne bez snění, ne bez tužby po EC. Měla bych začít dělat ČD a to ihned, nebo si pak poslední večer před odevzdáním upíšu ruku. Ve čtvrtek jsem byla v Plzni s velkým očekáváním, které se nenaplnilo. Opravdu nevím jak to dělám, že si ze všech těch stojanů s hadrama nedokážu vybrat. Nejspíš si něco budu muset spíchnout sama. To tak. Aspoň že mám pár nových placek, to potěší vždycky. Čím dál častěji se vyskytují lidé, kteří se se mnou chtějí seznámit a mají mě za úžasnou. Čím dál častěji je posílám do háje. V úterý zase pojedu do Prahy a pro jistotu nechám očekávání doma. A užiju si to. Neumím si udělat rovný linky. Možná proto, že mám půlmetrovou tužku, která má navíc jeden konec bílej a vůbec ho nepotřebuju. Šlo by to ustřihnout? Už zase bych si dala Kofilu. Teď jsem si vzpomněla, že jsem byla chytrá. S Avonem přijdou i minilinky. Teď mi došlo, že je to vlastně úplně jedno. Měla bych raději mlčet než tohle, já vím. No tak smůla. Asi si půjdu pustit hudbu/film/plyn, zavřu oči a usnu. Probudím se ve snu, který se mi zdál dnešní noc a tam už zůstanu. Nesedí mi to tady, netuším proč, ale je to tak. Není to ono a já nevím, co tady chybí. Možná já. Těžko říct, jestli se vrátím, jestli to vůbec ještě jde, jestli se má kdo vrátit. Možná je to jen nová kapitola. A jak říká naše pp- teprve po přečtení prvních šedesáti stran můžete říct, zda-li jste schopni číst dál, nebo ne. A tak si tady prostě asi čekám na tu šedesátou stranu.

Okolo třešně

3. května 2009 v 15:28 | Mau |  Blahs
Vždycky se mi strašně líbil květen. Ani možná ne tak květen, jako spíš to slovo. Dřív jsem se chtěla jmenovat Květa, mít v květnu narozeniny a bydlet na louce. Teď se chci jmenovat Alžběta/Cecílie/Rozálie/Klára, nemít narozeniny (ale i přes to být stále Vodnář) a bydlet na louce v Paříži. Zas tak moc se toho nezměnilo. Občas si říkám, jestli pořád budu taková. Prostě.. prostě taková. Jestli budu stejně myslet, mít ráda stejný věci, stejně se tvářit v určitých situacích, chtít to samý co teď. Odpověď je složitá. Třeba proto, že sama nevím, co teď chci. Snažím se definitivně ukončit jednu kapitolku svého života, ale vyrvat si to ze srdce úplně nemůžu. Kdybych totiž zapomněla, mohlo by se příště stát, že bych byla znova husa. A nechci zapomenout ani na to co všechno bylo. Rok plus pár měsíců jsem měla svázaných v podstatě jen okolo toho jednoho. Už průběžně jsem pomalu otevírala oči, mžourala, cvaklo mi to, ale pořád tu nebyla ta pomyslná třešnička na dortu, která mě probudila. Třešeň přišla a teď.. teď si připadám až moc dobře. Jsem volná, svobodná. Sama se sebou. Můžu se otevřít novým věcem, překopat si to v hlavě, začít na sobě pracovat. Jenže já nevím. Pořád dokola se dívám na Twilight, brečím, směju se sama sobě a sním. Zase jsem husička, jenom trochu jinak. Nejsem zcela spokojená. V pátek jsem absolvovala veleúspěšné nákupy. Kounečně jsem sehnala fialové a černé kalhoty a vážně se mi líbily. Teď na nich ale vidím jen chyby. Tak můžu být alespoň nadšená z vysokých bílých tenisek se zelenými tkaničkami. Ať žije Baťa. Ať žije jaro. Ať žije Život, Vesmír a vůbec.