Duben 2009

Nejtěžší je titulek

27. dubna 2009 v 18:21 | Mau |  Blahs
Je to.. divné, spíše neuvěřitelné, docela směšné, zvláštní a rozporuplné, ale.. minulý týden jsem si prošla jedním z nejhorších dnů v mém životě a teď je mi vážně fajn. Možná dokonce tak jak už dlouho nebylo. Nevím čím to je. Možná jsem konečně otevřela oči. Ono přece všechno zlé je k něčemu dobré, že? Netvrdím, že jsem úplně v pohodě. Ne. To ne. Spíš už mě jen přešla ta hysterická fáze, kdy jsem se svalila do trávy a šíleně se smála. Bylo to.. šokující? Hledám to správné slovo, ale nenacházím. Trochu jako tvrdá rána. Něco co absolutně nečekáte. Něco co si odmítáte připustit. Něco co vás srazí na dno. Ale když kolem sebe máte ty správné lidi a dokážete v sobě najít ještě nějakou sílu, je docela hezké pak zjistit že se smějete, na nic nemyslíte a je vám prostě dobře. Tímto bych chtěla poděkovat všem. Všem mým drahým. Vážně platí to o tom, koho v nouzi poznáte. Oni budou vědět. Nemusím je snad ani jmenovat. Nejsem tak silná, jak si myslíte. Bez vás bych nebyla.
Mimo jiné- písmenková krize platí. Chuť přijde vždycky, když jsem odtud daleko. Tudíž teď jsem se vážně přemohla a už se nemůžu dočkat, až si vezmu knížku a půjdu si sednout ven. Do trávy. Protože je krásně a mám se fajn. Jen škoda, že pampelišky barví. A že večer padá rosa a začíná být zima. A že nemám moře času. Čas jsou peníze. Dnes jsem si konečně koupila fialovou palestinu. Škrtám asi tak 59 minut čtení. Ou.
Plus bonus- pokud má někdo Facebook a vehementně touží po tom, mít mě v přátelích, nechť zanechá svůj mail v komentářích. Toť vše. Zatím mizím.

Alespoň něco

18. dubna 2009 v 22:06 | Mau |  Blahs
Nikdy jsem nechtěla ztratit se. Sama sobě, někde daleko v nekonečnym časoprostoru, v dálkách kam se nikdy nedostanu, nechtěla jsem chodit po prázdných šedivých ulicích a dokonale tam zapadat, zatímco si moje já udělalo výlet. Poslední dobou jsem se měla docela fajn. Vážně. Dokázala jsem se smát. Vlezlo na mě jaro a podle toho to taky vypadalo. Ležely jsme na trávě a šmírovaly s M novinovým dalekohledem dva cucáky na lavičce. A řehtaly se. Nemyslely. Jenom si užívaly čokoládu a krásné počasí. Výsledek: mám nohy spálené od kotníků po kousek nad koleny, ruce po lem rukávů trička a plus nos a tento článek. A jinak? Jinak nic, nic a dvakrát a třikrát a ležatá osmička. Panebože, ta naše osmička, kam jsme to daly hlavu.. ne hlavu, srdce. Chceme naše sdrce zpátky! Jsme přece ženy jednadvacátého století, emancipované a naprosto nezávislé. Nechceme lásku, nechceme trpět, nechceme toužit po nesplnitelných snech.. už ne. Už ne. Ne. Prostě ne. Co je na tom tak těžkého. Jen dvě písmena. Když chce kuřák přestat kouřit, taky to doopravdy musí chtít on a ne se jen spoléhat na náplasti. Tak proč mi to nejde? Proč jsem pořád tak.. jednostranná? Vstávám s tím, přežívám s tím ve škole, přemýšlím o tom večer, sním s tím v noci.. jak moc pitomá já dokážu být. To skoro vypadá, jako kdybych nechtěla přestat.. ovšem to si nesmím připustit.

Menší děsběs

13. dubna 2009 v 16:10 | Mau |  Blahs
Tak nevím. Už po několikáté jsem klikla na Nový článek. Ale vždycky to skončilo u výběru prvního písmene. Není zase takový problém začít, teď je problém pokračovat. Nejde mi to. Netuším co se to děje. Opravdu. Tohle ani není takovéto netuším, ale v hlubi duše tuším, jen to nechci dát ven. Teď v hloubi spím. Pořád spím. Mám jen otevřené oči, to je všechno. Nemyslím. (A stejně mi neni nejlíp.) Možná by se chvílemi dalo říct i necítím. (A stejně to bolí.) Venku je nádherně. A mně se to líbí. Astejně chci podzim. Chci bláto, ikdyž nechci. chci aby strašně moc pršelo, aby člověk při pohledu z okna svraštil obočí a šel zpátky do postele. Chci se probudit. Žiju, ale ne tak jak bych chtěla. Neuvědomuju si, neprožívám tak jak bych chtěla. Jako kdyby mu tu moje Já nechalo jen tuhle schránku a odletělo si pryč, bez vzkazu s vysvětlením a termínem návratu. Nic. Ale i přes to všechno na mě leze jaro. Totálně. A nejen na mě. Takže se nemůžeme divit, že když se sejdou dvě holky conanělezejaroazarokužbudoudospělýcožjeneskutečněděsíalezároveňsenatosvýmzpůsobemtěší, tak čtyři hodiny probírají jen čokoláduchlapyklukypányčokoládujídlochlapyatp. Děsběs. Nevím ani, co mám dělat tady. Nemám dořešené rubriky, nejsem schopna vymyslet a zrealizovat nějaký normální design, o psaní článků ani nemluvím. Jsem zkrátka v útlumu. No, třeba se to zlepší. Zítra se jde zase po dlouhé době do školy, takže budu muset zapnout. Jestli je co.

O čem všem jsem mluvit nechtěla

1. dubna 2009 v 16:53 | Mau |  Blahs
Nějak se mi nedaří pochytat slova a svázat je do něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo věty s hlavou a patou. Ne že by mi to někdy zcela šlo. Ani nemám potřebu psát, píšu si v hlavě, neustále, jenom to pak zapomínám. A taky bych si potřebovala popovídat. Místo psaných slov chytit mou občasnou povídací náladu, sednout/lehnout si někam do trávy a jen tak mluvit. Jen tak. Nebo zajít na čokoládu. Jako v pátek. Šla jsem s T a H do Dm pro pšeničný kolečka. A zbývalo ještě pár hodin, než začne kino. Tak se šlo do Jacka. Na čokoládu. A zažila jsem déjà vu. Ale o tom se mi mluvit nechce. Seděly jsme pěkně v rohu a předstíraly, že T je muž. Kéž by byla. Seděla jsem na židli. No vážně. Vybrala jsem si sama a zrovna to byla ona. Notyvole. Náhoda, ale i tak obnovila ten hlodavý tísnivý pocit. Zrovna t a h l e židle. Ne že by to něco znamenalo. No nic. Zase si budete stěžovat, že nevíte o co jde. Buďte rádi. Vážně. No a pak jsem šla s H do kina. Na Stmívání. Musela jsem dodržet to, co jsem si slíbila. Musela jsem na to jít. Prostě musela. Poloprázdné kino je silný výraz. Dohromady by se z nás všech tam zaplnily asi tak tři řady. To mi plně vyhovovalo. Mohla jsem si tak užívat nerušený pohled na Edwarda. Eda, Eda, Eda! Třikrát běda, kolik šílenství kvůli jedné fiktivní postavě. Ikdyž co si budeme povídat, Patizón je nepřekonatelný sám o sobě. Zvlášť když nám po škole chodí jeho v podstatě dvojník. Ouu. A můžu říct, že vím jaké to je, když vás ten dvojník objímá. Ale o tom taky mluvit nechci. Ne, nechci. Nechci! Zkrátka a dobře, během těch dvou twilighthodin jsem zemřela tolikrát, že se vážně divím, že tu ještě sedím. A brečela jsem jenom třikrát. Ano, teď je ta chvíle, která si žádá o potlesk. Ani jsem cestou na bus neskočila o auto. A moc pěkně jsme si s H popovídaly. Teda, mluvila jsem hlavně já. A výjimečně to nebyl monolog. Pronáledující mě scény z filmu. Pořád. V hlavě mi zní ta hudba. Ten zpěv. Jeho. I jeho. Sakra! Je to fenomén, mánie, davové šílenství. A já tyhle věci nemusím. A já jsem teď taky propadla. Po třech přečtených knihách a litrech slz tomu ani nemůže být jinak. Ale o tom mluvit taky nebudu. Možná bych teď měla vstát a vrhnout se na ty desítky knih, které jsem si zase v sobotu odnášela z knihovny. Musela jsem vypadat jako nákladní velbloud. Alenku v říši divů už mám za sebou. Spoustu věcí už mám za sebou. I sebe nechávám za sebou. Kolik je toho ale ještě přede mnou.. o tom taky ne. Nic jsem neřekla.