Březen 2009

Kombinace komplikací

24. března 2009 v 20:14 | Mau |  Blahs
Vážně je těžké nevěřit na zákon schválnosti. Dnes ráno jsem opět (mírně) zaspala a při tom spěchu (málem) vypustila duši (rada, jakou nenajdete ani v Brawu- Ranní sprint po trase s překážkami v podobě milionu schodů směrem nahoru se nedoporučuje pro osoby: s nedostatkem spánku/ s neschopností ráno si udělat kafe/ s minimální fyzickou kondicí/ s limitem zdolání trasy v rozmezí 10-15sec= než ujede autobus/ se sklony k ranní rozmrzelosti/ s kombinací těchto záporných symptonů prozrazujících neoblíbenou denní dobu dotyčné osoby). A hádejte, co na to autobus. Fň je správně- měl zpoždění (tudíž si osoba s kombinací záporných symptonů prozrazujících neoblíbenou denní dobu mohla stihnout vydrhnout zubní pastu na ruce, vyčistit boty od bláta, popřípadě udělat to kafe, kdyby jí ten krám pitomej pojízdnej dal vědět). Aby ubyla jedna záporná vlastnost, rozhodla jsem se udělat si aktivnější procházky. Respektive zavést běhánky. Třikrát týdně s P. podél řeky na přírodním terénu, kde nejsou schody. A hádejte, co na to počasí. Bž je správně- no pardon, ale já ve sněhu vážně běhat nebudu. Abych měla co na práci a nějaký tzv. koníček, rozhodla jsem se, že bych mohla začít chodit na keramiku a zabít tak dvě mouchy jednou hlínou- vypustit z klece svou fantazii a nechat ji, ať se vyřádí a následně si krátit večery vyšťouráváním zbytků hmoty zpod nehtů. Nádhera. A ještě bych tam mohla běhat. A pak že nejsem chytrá. A hádejte, co na to zárodek sklerózy v mém mozku. Omg je správně- už jsem v pokročilém stadiu a každé úterý tam zapomínám zajít. Takže si budu muset počkat, až se naučím vstávat s budíkem, začne opravdové jaro a seženu prášky na paměť. Nebo aspoň oříšky, ty jsou prej taky dobrý.

První jarně páteční

21. března 2009 v 17:37 | Mau |  Blahs
Obvykle první jarní den je dnes ve skutečnosti již druhým a já mám letní pocit, ačkoliv toužím po podzimu. Jsem rozmazlená. Málokdy se úplně spokojím s tím co mám. Jsem zmlsaná. Chci toho moc a ještě víc. A kdo chce moc, nemá nic. Tohle moudro si pamatuju z večerníčků o Krakonošovi, jež dodnes zůstává jedním z nejoblíbenějších. Otázka je proč, měla bych z něj mít spíš psychické následky-posttrauma- při úvodní znělce jsem jako malá utíkala do chodby a zacpávala si uši. Ale zpátky do přítomnosti. Včerejší páteční odpoledne bylo náročné, opět se ve mně probudil ten hlodavý pocit osamění. Dříve to tak bylo stále, jela jsem autobusem domů a cítila se mizerně, nic zvláštního mě nečekalo a já si myslela, že mi něco utíká a měla bych něco udělat, ale ve skutečnosti mi spíš utíkalo to, co bych pro to udělat měla. Poslední dobou tyhle stavy poměrně zmizely, a to z jistých důvodů, jež zaplnily můj páteční čas a to ještě pro mě asi tím nejlepším možným způsobem, který tady ale nebudu rozmazávat. Postačí vědět, že občas bývám i šťastná. Ale i to mělo svůj výpadek a já najednou pocítila zvláštní smutek. Na chvíli mě odreagovala Hvězdná brána (moje oblíbená televizní blbina) a poté kafe, jenže to chtělo další náplast, a tak jsem brnkla P. a čekala do pěti, než se pro mě staví a vydáme se na večerní procházku městem i s Kofilou a sáčkem Haribo. Nepopírám, že jsem do svého města blázen, ale nic se tady neděje. Za celý ušlý kilometr jsme nepotkaly ani jednoho člověka, což nám později vynahradil neonový úchyl se zářivě zelenou bundou, volající: "Hééj, čtyři holky proti mě.". Zajímalo by mě, jestli my dvě spolu vypadáme vážně tak mohutně. Ne! Šly jsme po takové napůl polní cestě a okamžitě uhnuly do bahna a suché trávy. "Já vám neublížím, děvčata. Já pospíchám domů." A povídal něco o tom, že jde pozdě a že to zas bude cirkus. To byla jediná událost, která nám narušila cestu. Jinak se dalo pouze uvažovat o tom, jak asi vypadá západ slunce za kopcem, když tady jde vidět jen směsice fialovomodrooranžovorůžovozlaté barvy nebe. Promrzlá jsem se vrátila domů, zkoukla Ranč U Zelené sedmy (další o.t.b.) a šla se oddávat spánku. Po dvouhodinovém přehrávání oblíbené hudby jsem zahodila sluchátka a rychle usnula. Tak skončil můj další den ze série stereotypu, ale tentokrát mi ta nuda ani nevadila a dokonce vím proč. Mám totiž své plány a jestli je dodržím, mohlo by se stát, že to všechno nabere nový, snad lepší, směr.

Fantastic posing greed

17. března 2009 v 11:07 | Mau |  F p g
Někdy je zbytečné ptát se proč. Někdy se prostě něco stane a nikoho ani nenapadne se nad tím pozastavit. Kupříkladu každé ráno vyjde slunce. A večer zase zapadne. Vsadím se s váma o karamelovou Milku, že většina populace nesedí v těch chvílích u okna a nehloubá nad zázraky přírody, Velkém třesku, smyslu života atp. (kdybych se považovala za většinu populace, to by byla jiná věc). Nikoho příliš nezajímá, proč nestačí Persil Gold, ale je potřeba, aby přišel Persil Gold Plus a spasil tak naše špinavé životy. Jednou se nebudeme dívat na filmy o Spidermanovi, ale o pracím prášku a nikotinových náplastech. A extra velkých kouscích jahod v jogurtu. Snad se toho nedožiju. Přece jen, náplasti nemají svaly, modré oči a nelítají si po velkoměstě. Opravdu nechápu, proč se vždycky dostanu úplně někam jinam, než jsem chtěla. No, zkrátka jsem tady. A nejen tam, kde jsem chtěla být. Tady jsem teda moc být nechtěla. Tam jsem byla už skoro rok a zvykla jsem si. Jeden dva články za měsíc a bylo to fajn. Nastává ta chvíle, kdy je zbytečné ptát se proč. Osobní důvody. Za ta dvě slova se dá nacpat tolik věcí a strávit život přemýšlením o tom skrytém významu myslím nemá cenu. Myslím, tedy jsem. No a já sakra jsem. Tady. A pokud mě nepřepadne Persil, asi nějakou dobu ještě budu. A abych nezapomněla, lámat si hlavu nad url taky nezkoušejte. Fantastická nenasytná póza. Citová záležitost. Možná to jednou vysvětlím.